Chmpf.

8. dubna 2017 v 19:22 | L.
Víte co je nejvíc tragikomický?

Psychicky se nezhroutit jenom proto, že se prostě nemůžete zhroutit. Nemůžete si to dovolit. Takhle momentálně žiju. Asi jo, asi mě to jednoho dne stejně dostihne, všechen potlačenej vztek, stres a smutek se mi vyrazí uprostřed čela jako jeden obrovitánskej vřed, ale pro teď si prostě musím říkat, že je to jedno. Už tomu i sama začínám věřit.

Popustit potlačované city a slzy jsem si dovolila jen na chvíli včera a věřte mi, byla to fakt katastrofa. Nevěděla jsem jak to zarazit. Nešlo to dokud jsem nevybrečela minimálně půlku přehrady. Takže co jinýho můžu dělat, abych zůstala schopná práce? Usmívat se a vesele všechno potlačovat dál. Tvářit se, že se nic neděje a občas nechat ukápnout pár slz někde v záchodové kabince. Funny things happen.

Upřímně mě teď nenapadá žádná část mýho života, která by nebyla zjizvená nebo neměla otevřený, hluboký a donekonečna krvácející rány. Včera jsem byla na pohřbu velmi, velmi blízkého člověka. Druhý takový z mýho okolí je na tom taky zle. Vlastně dva. Vlastně tři, pokud budu počítat tátu, byť tam jde spíš o psychický, nicméně o nic míň ničivější, stav. Škola? Haha, diplom v nedohlednu a schopnosti i vůle na nule. Vztah? Ten sice přímo nekrvácí, ale jizev je v něm dost. A už to nedokážu asi nikdy opravit. Dobře mi tak, to mám za všechny kraviny, co jsem se jich v životě nadělala. Práce? V nedohlednu, pokud někdy nějaká pořádná bude.

Připadám si zase jako v pátý třídě (i když problémky z té doby jsou k těm dnešním v těžkým nepoměru, že jo). Sedím za stejným stolem, před počítačem místo deníčku a cítím se hrozně sama. Tehdy jsem se upínala k budoucnosti, kdy bude všechno lepší. Dnes se nedokážu zbavit pocitu, že jiný už to nikdy nebude. Ani po tom, co se sem emocionálně vybliju. Protože zatímco zřejmě všichni ostatní, co si žijou svoje pitomě dokonalý živůtky v pitomým dokonalým světě, jejich chyby a problémy činí silnějšími, mě oslabují. Je trapný se k tomu přiznávat, ale je mi to jedno. Jsem slabá, vždycky jsem byla a vždycky budu.

Ne, už ani tohle nepomáhá.

No, aspoň jsem to zkusila.

L.
 

Fangirling!

18. března 2016 v 22:07 | Lady |  slečna
Obsah dnešního článku bude od posledního obratem tak o milion stupňů. Za to se omlouvám. O tom, co se ale stalo v minulém roce, se nechci bavit. Ne, že bych na to nechtěla myslet. Smikky je stále všudeprítomná. Každý nesmysl v rozhovoru mi ji připomíná, cítím ji kolem sebe.

Anyway, přesto dnes o něčem trochu veselejším.

Hm, "trochu".

Uvědomili jste si někdy, jak osvobozující je přátelství? Ta možnost, sdílet s někým život (ať už celý nebo jen některé jeho aspekty) a nemuset se přitom za to stydět, je.. neodolatelné krásná. Sladká. Skoro by se to dalo přirovnat k počátečním fázím zamilovanosti. I když to je možná jen tím, jak dlouho jsem tohle už nezažila. Mám totiž po neskonale dlouhé době pocit, že jsem to zase já. Já se vším všudy. Jakoby všechny moije částečky a kousíčky zapadly do sebe, na ta správná místa. Jako bych najednou mohla být zase tou Lady, kterou jsem byla před dobrými deseti lety, kdy jsem svět blogaření, fanfic a povídkaření obecně teprve objevovala. A čím to? Jó, to kdybych věděla.

Jednoduše řečeno, mám už asi druhý týden pocit, že jsem skutečně šťastná. Že tohle je to, po čem každý sní. Jistě, mám už přes dva roky skvělého přítele, kterého miluju nade všechno na světě, mám super rodinu a zatím zdárně studuju. Mám práci. A tady to začíná. Najendou mám totiž něco navíc. Něco, co dlouho chybělo. K zaplnění těch obrovských (!!!) prázdných míst, kterých jsem si za ta léta asi naučila nevšímat, kupodivu stačily jen dvě věci a je ze mě téměř patnáctka s radostí a obrovskou chutí do života. Přátelství a fanfic, respektive fanouškovství.

Zdají se to být banality, já vím. Ale pustit ze řetězu tu šílenou fanynku, která pročítá fanfiction, sama je píše a je prostě... no, šílená, je neuvěřitelně uvolňující. Je to něco, co mě ke psaní přivedlo a díky psaní jakožto neodmyslitelné části sebe sama, jsem teď tam, kde jsem. A to místo teď momentálně miluju. S tím se pojí i ono zmiňované přátelství. Protože když vás s někým pojí něco tak bláznivého jako společné připitomělé úsměvy nad gify herce vzdáleného fyzicky několik tisíc kilometrů a několikahodinové dohadování nad všemožným shippováním postav v seriálu, zdá se to být opravdové. Nedokážu to asi líp popsat a stejně si všichni vy, kteří tohle čtete, pravděpodobně myslíte, že jsem se definitivně zcvokla. Ale to je na tom to krásné. O tom to přátelství je. Nezajímáte se, co si myslí ostatní, protože jste našli někoho, kdo je přesvědčen o opaku.

Krom toho mám skutečně pocit, že jsem se našla. Oborově. Studijně. A to je po třech a půl letech nádherný pocit. Plus taky to, že konečně poznávám ty skvělý lidi u nás na katedře (myšleno teď vyučující). Někteří jsou skvělí, úžasní, motivující a taky kočky. Hehe.

Dík, že jsem mohla upustit páru. Posílám všem pusinky a pacinky! Be happy, moji milí!

A na závěr? Pár mých oblíbených gifů, ať si mou momentální rozpustilost taky trochu užijete!

Mimochodem: ani jeden z gifů nepatří mě a rozhodně si na něj nedělám pražádné autorské nároky!




Love, Lady :*

Prázdnota.

14. září 2015 v 0:05 | Lady |  slečna
Uplynulo pár desítek dnů. Tedy pár měsíců. Tedy od posledního zápisu, že ano. Peklem jsem tehdy asi procházela, to bezpochyby. Takhle zle a takhle dlouho v kuse mi dlouho nebylo a doufám, že už ani nebude. Nicméně je to ale už pryč. Před několika týdny jsem úspěšně Bc. přece jen dokončila (gratulace skutečně nejsou potřeba, nenů důvod) a po nějakých.. hmm.. čtyřech měsících (zhruba) se vrhám nejen zpátky do produktivního (čti: normálního) olomouckého života, ale taky do něčeho novýho. Svou roli v tom hraje Mgr. studium (haha), armádní kariéra mého Milého, hypotetický byt (pravděpodobně v daleké a nedohlédnutelné budoucnosti, ale přece) a vůbec vidina začátku novýho života. O tom se rozepisovat nechci, protože sama ani pořádně nevím co od toho čekat, co si myslet a vůbec jak s tím vším Novým naložit.
Teď je totiž na řadě něco důlěžitějšího. Něco, o čem jsem, myslím, pořádně ještě nepsala, byť to vždycky bylo součástí mých srdceryvných výlevů.

Tohle už tady jednou bylo, ale musím to zopakovat. Na konci ledna mi zešedl svět. Stalo se to, čeho jsem se bála jako čert kříže. Vlastně ne, nebála jsem se. Nepřipouštěla jsem si to. Jasně, věděla jsem, že jednou to přijít musí a že to bude asi dřív než u nás ostatních. Ale kdy, to mě nezajímalo. Proč taky? Vždycky, když jsem se nad tím zamyslela, sevřel se mi žaludek a svět se obrátil naruby. Dělalo se mi z toho zle, takže jsem ty myšlenky zase rychle opustila. Teď už se mi to nestane. Už to nejsou myšlenky. Staly se realitou.

Víte, nikdy dřív jsem nevěřila takovým těm ubrečeným, hysterickým scénám z televize. Z filmů a seriálů. Říkala jsem si, že je fakt dost blbost, aby takhle někdo reagoval. Když mi pak ve čtrnácti umřel první hodně blízkej člověk, bylo to jako rána z děla. Oslepující záblesk a pak černočerná tma. Někde uprostřed těla jsem ucítila bolest tak pronikavou a bodabou, až se mi z toho podlomila kolena. Pak už jsem zjistila, že ležim v posteli s tváří zabořenou v polštáři a bezhlesně vzlykám. Okamžitě jsem se z toho složila.

Úplně jsem se s tím srovnat nedokázala ještě dlouho potom, ale nakonec - jak se praví v románech - mi čas pomohl a rány se téměř zacelily. Ne úplně, to už asi nepůjde nikdy. Ale k životu to už bylo. Pak se dlouho nedělo nic a já zase upadla v takové to sladké nevědomí. Myslela jsem si - ne, já byla přesvědčená o tom, že smrt je sice všudepřítomná, ale mě přece jen tak potkat nemůže. Je mi blbě z toho jak hnusně jsem se spletla.

Začalo to loni v prosinci. Byla jsem na oslavě narozenin jedné z mých drahých tetiček. Konala se v restauraci, takže jsem do sebe zrovna cpala co se vešlo, když mi zazvonil telefon. "Už jsi to slyšela?," ozvala se jedna z mých dobrých kamarádek. Nechápala jsem co. "P. umřel." Zeměkoule se začala otáčet rychleji, musela jsem se opřít zády o zeď, abych to dokázala zpracovat. P., jeden z kluků, se kterýma jsem vyrůstala. Ten, kterej byl nevyléčitelně nemocnej, miloval dobrou hudbu a když se opil, dělal mi ze srandy návrhy. Ten, kterej nesměl chybět na žádné naší vesnické párty. Nevěděla jsem co dělat. Byla jsem zmatená. Jenže když jsem to volala mamce, zjistila jsem najednou, že na ni hystericky křičím: "Chápeš to? P. umřel, prostě umřel! Chápeš to?!" Nechápal to nikdo z nás.

Kdybych jen věděla co bude dál.. Nevyléčitelně nemocná (přestože trpěla něčím naprosto jiným než zmíněný P.) byla i jedna z mých nejlepších kamrádek, Smikky. Věděla jsem, že jde na vážnou operaci. Věděla jsem, že ji zvládla i když se prala s pooperačními komplikacemi. Docela dlouho. Asi jsem ale nevěděla, nebo možná spíš nechtela vědět, jak vážné ty komplikace jsou. Byla jsem v práci, když mi zapípala na mobilu zpráva. "Psala ti..?", ptal náš společný kamarád. Nechápala jsem co, dokud jsem se nepodívala na fejsbuk. V té chvíli se mi udělala před očima mlha. Smikky byla pryč. Vážně si myslím, že se té mlhy nikdy úplně nezbavím.

Samozřejmě se to nemůže srovnat s tím, kdyby se - nedej bože - něco stalo rodičům, mé milované babičce nebo bráchovi. Ale na druhou stranu.. musíte pochopit jaký vztah mezi mnou a Smikky byl. Díky ní jsem jaká jsem. Díky ní jsem zažila nejlepší dospívání, nejlepší chvíle. Byla jako moje sestra. Jako sestra, kterou jsem si sama vybrala. Byla vždycky při mě. Zastala se mě, podržela mě, poradila mi. Jo, neshodly jsme se na všem, ale taky jsme se nikdy nepohádaly. Brala mě takovou, jaká jsem. Vylepšovala můj módní vkus, držela nade mnou ochrannou ruku. Když jsem byla na dně nebo anopak v euforii, mohla jsem si být jistá, že jí to můžu říct. Že to všechno se mnou bude sdílet. Nikdy už to s nikým nebude takový. Nikdy nikdo nebude jako ona. Asi nikdy nebudu schopná nikomu vypovědět co pro mě znamenala. A bojím se, že ani ona sama to nevěděla. Přišla jsem o kousek sebe.

Jenže znáte to. Osud nikdy nebere jenom po jednom. Ani po dvou. Třetím v pořadí (a vážně strašně moc doufám, že posledním) byl bratr od mé dobré kamarádky. Kluk, se kterým jsem toho dost zažila, se kterým jsme u nás na dědině všichni vyrůstali. Bylo to pro mě dost šílený, zvlášť proto, že mám sama mladšího bratra, na kterýho nedám dopustit. A znovu se v telefonním sluchátku ozvalo: "Už jsi to slyšela?"

Není co k tomu dodat.
Půjdu spát.
Dobrou.
L.
 


vítejte v pekle

21. dubna 2015 v 10:11 | Lady |  slečna
Tak já vám něco povím. Vejška je vopruz. Nejen to. Někdy si myslím, že mě to zabije. Normálně na férovku. Třeba dneska. Vlastně poslední dobou furt.

Nevím co se to děje. Vstanu a brečím. Jdu si zapálit a dám si kafe. Je to lepší, nějak do dopadne. Brečím. Nemůžu jíst, nemůžu dejchat, nejde to. Zní vám to jako litování? Taky že se lituju. Už jsem v tom setsakramensky dobrá. A víte co je nejhorší? Že z tohohle mýho osobního peklíčka nevidím cestu ven. Nevidím světlo ani na konci tunelu ani na konci ledničky, zkrátka nikde. Není cesty ven prostě.

Všichni miří kají, že když už jsem se na to jednou dala, mám bojovat. Zabojovat a vyhrát. Ale copak to jde? Jsem přesvědčená, že stojím před naprosto šílenou horou, kterou nemám nikdy šanci zdolat. Ani to, co jsem si myslela, že umím, zjevně neumím. Ukazuje se, že všechn - VŠECHNO - v čem jsem si kdy veřila už je jen prachsprostá lež. Vždyť já už ennapíšu ani recenzi, natož bakalářku! Nenanučim se ani pitomou angličtinu natož na státnice!

Jak tohle může dopadnout?
Doprdele.

Nebude.

15. dubna 2015 v 9:39 | Lady |  slečna
Nebude, odpovídám na otázku v titulku předchozího (byť už staršího) článku. Mám totiž dojem, že už nikdy nebude svět tolik v pořádku jako se zdál třeba ještě v létě. Na jeho konci. Ani se nedá říct, že je všechno špatně. Svět není špatně. Špatné je, že je to svět.

Realita. Dospělost. Asi jo, asi mě dohnalo to, čeho se nakonec všichni bojíme. Zoufale nechci být dospělá. Chci jít prostě spát, vzbudit se a mít zase pět let. Prožít dětství a pubertu jinak, líp. Užít si to. Protože ten zbytek už nestojí prostě a jednoduše za nic.

Asi jsem jenom neschopná vyrovnat se sama se sebou. Nejspíš to tak bude. Ale prostě nevím.. Už od začátku novýho roku bojuju s tím, že nic nevychází. A zatím to pořád vypadá, že tohle bude jeden z nejhorších - ne-li ten úplně nejhorší - rok, co jsem zatím zažila. Jasně že vím, že spousta lidí je na tom hůř. Pro příklady ani nemusím chodit daleko, ale já prostě nezvládám sama sebe a nedokážu se částečně škodolibě utěšit tím, že někdo jiný je na tom hůř než já. Tohle nepomáhá.
I když.. ono vlastně nepomáhá nic. Jídlo (které v poslední době prakticky vymizelo z mýho života), spánek, sex ani skvělí lidé okolo mě. Vím jaké štěstí mám okolo sebe, nicméně..

Věc se má takhle - na konci ledna mi zešedl svět. Stalo se něco, čeho jsem se příšerně dlouhou dobu bála a od té doby nic není fajn. Nic nezvládám, na nic nemám. A nic nemám - práci, školu, titul. "Všechno budeš mít." Jednou. Možná. Je moje chyba, že jsem v tomhle netrpělivá. Příšerně mě frustruje, že pořád něco dělám, o něco se snažím a výsledky nepřichází. Cítím se jak Sisifos. Tahle doba je trest za všechny špatný věci, který jsem kdy udělala. Pravděpodobně.

Víte co bych chtěla? Jen prostě a jednoduše se soutředit na to, co musím. Tudíž na školu. Soustředit se tak, že každý den udělám něco z té haldy povinností, které musím splnit. Ale nebudit se přitom každý den s pocitem jako by mě někdo celou noc kopal do solaru. "Večer skvěle, ráno bledě". Nebo naopak - "ráno supa, večer pruda." Fajn, tak se to nerýmuje. No a co?
Zakončím tento další článek z řady zoufalých výkřiků prostě a jednoduše:

Ať už to skončí.
Prosím.

L.

"Bude dobře" ?

13. února 2015 v 16:18 | Lady
Víte co vám řeknu? Že už mi solidně hrabe. Nechci se mi moc psát, ale chci to někomu říct. Někomu, koho to zajímá - a protože ve svým okolí takvýho člověka nenacházím, blog je vlastně docela vděčný místo.

Měli jste někdy pocit, že přitahujete neštěstí a smůlu? Jsem už totiž ze všeho tak vypsychovaná, že jsem přesvědčená o tom, že ty hnusárny se okolo mě dějí jen proto, že je přitahuju. K sobě, k blízkým. K tomu, na čem mi nejvíc záleží. A rady jakože "dej pokoj, to není pravda a dobře to víš" nebo "jo, holka, to je prostě život" mi doprdele fakt nepomůžou.
Věřte mi, vím jak uboze to zní, ale jednoduše potřebuju vědět, že bude zase dobře a ne jen hůř. (Taky oblíbenej žbelpt okolí.)

Takže fajn. Mám se smířit s tím, že nic v životě nevychází, sny se neplní a lidi - i mladí, skvělí a pro vás důležití - prostě umíraj. Jen tak. A jediný co zbude je zoufalství a bezmoc. Díky, ale o tenhle svět fakt nemám zájem.

Ne, fakt si ho nelakuju na růžovo a nechci tolik. Prince na bílým koni už mám, stačil by mi malej byt, velkej pes a spokojená práce pro mě i pro drahého. A sovy na stěnách, ale ty už taky mám. Jediný co mám místo toho před sebou je tak z**rvená škola, každý zkažený ráno už od jeho prvopočátku a neschopnost se s tím vyrovnat.

Pecka.

V říši za zrcadlem

6. října 2014 v 12:32 | Lady |  slečna
Je mi divně. Všechno je divné. A není to jen v tom, že mám strach z budoucnosti, kterej je - podle mě - vlastně docela běžnej. Celej život jsem si byla něčím jistá. Byla jsem skálopevně přesvědčená o tom, co chci, kam můj život směřuje. A i když to byly jen dětské sny a nemožné plány, prostě jsem si byla díky nim jistá v kramflecích.
A teď je všechno jinak.
Všechno.

Pomíjivé.

18. března 2014 v 23:08 | Lady |  slečna
Pocit, že dokážu všechno na světě. Ten rozhodně JE pomíjivý. Jenže já jsem ho teď tak plná, že bych se ho pravděpodobně nedokázala zbavit ani kdybych chtěla. A já nechci.
Od minulého článku se pár věcí změnilo. Není divu, uplynuly mezitím téměř čtyři měsíce. (Nicméně i tentokrát je tohle vlastně forma prokrastinace.)

No, tak zaprvé jsem se několikrát málem zhroutila. Zkouškové, jak jinak. Hysterické záchvaty, panikaření, hektolitry čaje a stovky hektolitrů kofeinu, pláč, nechuť ke všemu - to bylo na denním pořádku. Pak taky proběhla menší krize identity. To bylo ošklivé, ale dost důležité období. I když.. nejsem si jistá jestli už úplně skončilo. Spíš ne. Určitá nejistota ohledně celýho mýho života a částečný strach z věcí budoucích tu je stále. Ale ten je tu už od prváku a upřímně nemyslím, že se ho někdy zbavím. Naučím se s tím žít holt.
Taky se změnil (doufám) můj přístup ke spoustě věcem. Především se teď vědomě (sem tam, zase to nemusíme hrotit) tlačím ven z mé konfortní zóny. Nutím se dělat věci, který jsou mi nepříjemný nebo se mi do nich z nějakýho důvodu nechce. A ne, teď skutečně nemyslím skákání s padákem nebo hrátky s hady a tarantulema. Jde spíš o seznamování se s novejma lidma, zapojování se do projektů, který by mi mohly značně vylepšit životopis, ale to neznamená že bych se v jejich realizaci nějak extra vyžívala. Prostě si jen myslím, že mi to prospěje. Včetně céčkové ruštiny, ze které mám pupínky každý úterý. Ale prostě zvednu zadek a jdu i kdybych neuměla říct ani Как меня зову́т.
Jo a rozhodla jsem se, že napíšu knihu.

Co se ovšem nezměnilo je můj stav. Je to nejspíš čím dál sladší. Jsem tak šťastná, že to ani nedokážu vypovědět. Tak šťastná, až přímo cítím jak vplouvám do zátoky zamilovaných sviní. Jsme s milým spolu necelé čtyři měsíce a.. ach bože! Pokaždé když slyším jeho hlas, pokaždé, když ho vidím, pokaždé když.. cokoliv. Naplňuje mě to až po okraj něčím nepochopitelně sladkým, růžovým a ulepeným. Je to čirá láska a štěstí. Je to jako med. Nechápu, čím jsem si někoho takového zasloužila, opravdu ne.
A mimo to - to Milý může za to, jak se cítím. To on může za to, že mám dojem, že zvládnu cokoliv co jen budu chtít. Nikdy mu za to nepřestanu být dost vděčná. Vím, proč ho miluju.

Nezvracejte. Prosím.

Štěstí a sebedůvěře zdar!

xoxo, L.

je to něco jako magie

15. prosince 2013 v 15:38 | Lady |  slečna
Já vím, že tohle je ve své podstatě prokrastinace. Ale zrovna teď jsem tak šťastná, že i když bych měla dělat milion jiných, důležitějších věcí, prostě to potřebuju vykřičet do celýho světa. Jinak se zblázním.

Víte, šlo to vlastně ráz na ráz.. Pamatujete jak jsem v závěru minulýho článku zarytě tvrdila, že příště už to nedopadne tak blbě? Že mi to říká moje intuice? Že to cítím.. Zdá se, že bych svý intuici měla důvěřovat častěji a pokud možno ve VŠEM.

Je to dost narychlo a tak všechno, to souhlasím. Všichni mi to buď vyčítají nebo to alespoň neopomenou podotknout v okamžiku, kdy jim o tom povídám. A je mi to jedno. Souhlasím s tím, je to prostě tak. Jenže zamilovat se pomalu prostě nejde. Mně teda rozhodně ne. Zkoušela jsem na to čekat. Týden, měsíc, dva. Vždycky to dopadlo blbě. Vždycky jsem těm klukům ublížila. (Když jsem čekala na jejich pomalý zamilování se, ublížili zase oni mně.) A pak jsem potkala mého milého.

No, ono říct POTKALA je dost silné slovo. My se vlastně známe už dost dlouho. Pár let už o sobě víme. Patří totiž ke skvadře průvodců, kteří s náma, divadelníkama, v jeskyni hrají. Letní historické prohlídky, dětský den i Mikuláše. Milý v tom byl vždycky nějak namočenej. Já samozřejmě taky, protože jsem hloupá a na takové akce neumím říct ne, i když mě to pak štve. Díkybohu za to. Věděla jsem o něm vždycky, líbil se mi. Poprvé jsme se spolu začali pořádně 'bavit' až letos na dětském dnu v jeskyni, protože jsem potřebovala někoho, kdo by mi zaparkoval auto. Sama to prakticky nezvládám. On byl k dispozici. Důležité je zmínit, že se mi opravdu hodně líbil a strávila jsem hned několik minut váhání nad jeho profilem na fb a tlačítkem Poslat žádost o přátelství. Ještě důležitější je, že jsem to tehdy neudělala.

Od té doby pusto, prázdno. Až do Mikuláše. Všechno se opakovalo. Díky němu to bylo snesitelné, ba naopak skvělé. Pozvali mě na večerní párty u jeskyně. Nechtěla jsem, bylo mi to blbé a kdesi cosi. Naštěstí se nenechal jen tak odbýt a přesvědčil mě. Skončilo to kreslením po tvářích, výměnou dat narození a veřejným polibkem ke stvrzení budoucnosti. (Tak to jedna dobrá duše skutečně nazvala.) Zmatek. A co teď? Co bude? Je to oboustranné? Jak jsem později zjistila, bylo.

A od té doby? Ach, ani sama nevím jak to teď nazvat. Nevěřila jsem a popravdě ještě stále nevěřím, že něco tak skvělého by se mohlo dít mně. Je to pohádka, víte? Stává se mi, že na něj jen tak koukám a mám dojem, že se mi to všechno zdá. Nebo třeba teď. Na polici mám svý nádherný rudý růže a v duši sladko. I to zkouškové teď nějak přežiju. Všechno se mi zdá tak nějak snadnější, krásnější..

Jsme světový pár.

Pac a pusu! A taky lovu zápočtů/zkoušek ZDAR!

intuice na dně sladké kávy

8. listopadu 2013 v 12:12 | Lady
Jo aha. No. Jak jen to formulovat. K napsání další 'vykecávárničky' mě inspiroval ulehčený pocit, který jsem z posledního článku měla a taky poslední příspěvek téhle slečny. Tak nějak prostě vystihla jak mi teď furt je (sinusoida, dreamy). Vlastně nijak. Směšný, again.

Zkrátka a dobře - z posledního článku už tohonezbylo moc k řešení. Dořešila jsem za nás za všechny tři, abych tak řekla. On ten 'jakože vztah' neměl cenu. Platím teď za mrchu a tak, ale nedokázala jsem zůstávat dýl v tý nejistotě. Není to o tom, že bych K.(mého nejčersvějšího bývalého) neměla ráda. Mám ho ráda moc. Záleží mi na tom klukovi, je s ním sranda a je.. jinej než ostatní. Ale to je trochu málo. Minimálně pro mě rozhodně. Možná jsem náročná, nevím. Nicméně se nezvládám dohadovat o nesmyslech (a teď myslím skutečně hádat, žádný roztomilý "ty polož první!" "ne, ty!"). Nehodlám poslouchat o všem, co se mi líbí, jak je to na nic. Jistě, nejdřív to byla sranda. Chichi, chacha, chocho. Ale když se to opakuje stále dokolečka dokola, přestává to být tak vtipné. Když se k tomu navíc přidají maličkosti, které mě prostě postupem času začaly neskutečně vytáčet, nebylo už takříkajíc nad čím přemýšlet.

Lidi kolem mě mi nevěří, tak to napíšu aspoň tady. Mrzí mě to a myslím to vážně. Mám ho ráda a myslím to ještě vážněji. Neměla jsem nárok mu lámat srdce, to rozhodně ne. Ale jak už koneckonců sám řekl - jsem sobecká. Prostě jsem a ve vztazích (myslím teď všeobecně vztahy - milostné, přátelské, rodinné.. whatever) zkrátka už budu. Odmítám si někým nechat pošlapat celou svou osobnost, dělat někomu vola. Bohužel má tahle moje tendence i tu odvrácenou stránku - nebudu dělat něco jen proto, aby mě měli lidi rádi. Ne v tomhle ohledu. Nebudu s někým, kdo by mi sice snesl modrý z nebe, ale já pro něj to samý udělat nedokážu. Otravuje mě to. Otravuje mě, když mi někdo šeptá do ucha zamilovaný nesmysly, když vím, že já to samý udělat nedokážu. Štve mě, když mi někdo něco dává a já to ani nechci, protože vím, že to stejně skončí blbě. Nemám ráda, když se musím překonávat a tvářit se děěěsně zamilovaně.
Zní to ošklivě, že? Jsem už taková.

Rozešli jsme se nějak během neděle a pondělí. Je to hnus. On s nervama v háji, já taky. Jedinej rozdíl je v tom, že si nikdo nemyslí, že to tak je - nebo že na to mám vůbec nějakej nárok.
A tak tady sedím, snažím se vymyslet výzkumný otázky (BDP), piju kafe a cítím se nahraně na hraně. Myslím, že kdybych teď začala, nedokázala bych se přestat hystericky smát nebo brečet, nejsem si jistá čemu z toho bych dala přednost. Je mi ze všechno zle a krásně současně. Ne nadarmo se říká, že žijeme takovej život, kterej si sami nastavíme. A já si nastavuju tohle. Nebýt s někým, dokud o tom nejsem stoprocentně přesvědčená, říkejte si co chcete.

Nevím jak je to možný, ale moje intuice mi říká, že tohle už se opakovat nebude. Prostě nebude. Buď to vyjde nebo prostě nebude mít s kým to vycházet.

Shit.

xoxo

L.

Kam dál