bez názvu.

9. listopadu 2010 v 22:01 | džurry |  píšu
Pohádkou to začalo. Tímhle konči.

Věříte na magii? Ne...?



,,Kubo? Basker s tebou chce mluvit," křikl přes polovinu bazénu plného lidí hnědovlasý chlapec. Blonďák, na něhož byla otázka směřována kývnul na souhlas a neochotně vylezl z vody. Na cestě za Baskerem ho z bazénu pozorovaly tři páry zvědavých dívčích očí. V jejich pohledech se zračila jediná otázka. Basker Kubu ani nezná, co mu může chtít?

Jakub došel k mokrému mladíkovi s vlasy do půli zad. Když tak stáli vedle sebe, vyvolávali dojem nepřirozenosti. Jakubova vytáhlá, šlahovitá postava dávala vyniknout malosti a kulatosti Baskera. Blond sestřih dodával Kubovi na nevinnosti.

,,Čau, ty jsi Basker?," pozdravil opatrně.

,,Jo, to jsem já. Kuba, že? Tak…jak se ti líbila hyena?," odpověděl Basker s lehkým úsměvem na rtech a potáhl si z cigarety. V Kubových očích probleskl strach. Hlavou mu proletěla vzpomínka na minulý večer…


Vracel se zrovna od Gábiny, své přítelkyně. Myšlenky mu létaly někde mezi jejím kotníkem a bříškem, takže si ani neuvědomil, že lampa, pod kterou zrovna procházel, se zablikáním zhasla. Když ale popošel o kousek dál, přece jenom si všiml něčeho divného. I přes pokročilou noční hodinu a tmu věděl, že ten keř v jedné z předzahrádek by se rozhodně hýbat neměl. Rád by rozvířený šum větví svedl na vítr, jenže ten večer panovalo dusné bezvětří. Oběma rukama si protřel oči, zavrtěl hlavou. Pohyb nezmizel. Naopak - přesunul se. Teď docela jasně rozeznával obrys něčeho velkého hned vedle onoho keře. Pochybovačně svraštil čelo. Halucinace? Těžko. Trávu i chlast mohl vyřadit - těch se už několik týdnů nedotkl. Kvůli Gábině samozřejmě. A jindy se mu takové věci nestávaly.

Když strávil několik minut nevěřícným zíráním do tmy, pohodil hlavou a chystal se odejít. Stíny byly zase jenom stíny, takže nebyl důvod postávat na liduprázdné ulici. Jenže právě v té chvíli ho zarazilo něco dalšího. Za jeho zády se ozvalo zaskřípání štěrku. Ztuhl. O uši se mu otřelo tiché zavrčení. Chtěl se otočit, podívat se odkud ten zvuk vychází. Strach mu však nedovoloval ani cuknout napjatými prsty. Vyděšenýma očima těkal po konci protější ulice. Snažil se myslet. Racionálně myslet. Žádné rozumné vysvětlení ho ale nenapadalo. Zase se ozval štěrk. Ten zvuk se změnil. Teď to bylo tiché zaskřípnutí, jakoby na něj našlapoval někdo v semiškách.
Kuba ztěžka polkl. Nemohl se rozhodnout, jestli se ten zvuk přibližuje nebo vzdaluje.

Na holé kůži své levé nohy ucítil závan čehosi studeného. Vítr? Na hlavě se mu nepohnul ani vlásek. Kroky ustaly. Ten vrčící tvor stál přímo za ním. Na lýtku ho cosi zastudilo. Bylo to zvíře, očichávalo ho. Jako žrádlo, jako kus masa. Ani se nestačil otřást hnusem, vlhký pocit vystřídalo opětovné zavrčení - mnohem hrozivější než předtím.
Znovu se chtěl pokusit o útěk. Jenže hrůza ho stále ochromovala, téměř nemohl dýchat. Na kůži se mu přitiskly chlupy. Dlouhá srst ho bodala, vrčení se stupňovalo s tím, jak se tvor dostával před Kubu.

Po chvíli tření o jeho nohu přestalo, zvíře stálo přímo před ním. Nebýt té hrůzné ztuhlosti, jistě by údivem pootevřel rty. Tvor nejvíce ze všeho připomínal psa. Měl vychrtlé, podlouhlé tělo s neobyčejně prohnutou páteří
a příliš krátkým čumákem. Oči toho zvířete byly malé a černé, ve tmě téměř neviditelné. Když na Kubu však upřel pohled, byl to pohled zabijáka. Vycenil zuby, znovu se mu z hrdla vydralo děsivé zavrčení. Po několika vteřinách ale zavládlo ticho. Zvíře se otočilo a za hlasitého skřípotu štěrku zmizelo ve tmě…

Najednou se Kuba přenesl z tmavé noci zpět do horkého odpoledne. Děsivá vzpomínka mu zkřivila obličej. V Baskerových očích pobaveně jiskřilo.

,,Co ty o tom víš?," vyštěkl na něj Kuba. Basker ale jeho otázku okatě ignoroval a jen dál kouřil svou cigaretu. Kubův zamyšlený výraz se na přeplněné koupaliště v tom parném dnu vůbec nehodil. Nejhorší bylo, že ho vůbec nic nenapadalo. Nejjednodušší vysvětlení - totiž že někdo mluvil - byla hloupost. Věděla to jen Gábina a ta, od začátku přesvědčená o nesmyslnosti celého příběhu, by jen těžko někde něco vykládala.
Ale kdo jiný…? Když Kuba civěl do prázdna už několik minut, promluvil znovu Basker.

,,Víš co je to bílá a černá magie?" Kubovi to okamžitě došlo. Vždyť bylo nad slunce jasné, co se mu snažil celou dobu namluvit. Absurdní. Do tváře se mu vrátil znechucený úšklebek.

,,Nechceš říct, že tu potvoru máš na svědomí ty, že ne?" Z jeho hlasu čišel despekt.

,,Pochybuješ o tom?" Pobavený úsměv neopouštěl Baskerovi rty. Nepočkal na odpověď a mluvil dál. ,,Můžeme to vyzkoušet, jestli chceš." Kubův upřeně nevěřícný pohled mluvil sám za sebe. ,,Fajn. Dneska večer ji vyvolám. Ale dávej si bacha, je to nebezpečný."

,,Vždyť to ovládáš, ne?"

,,Jo. Ale jenom do určitý míry. Můžu ji vyvolat a trochu řídit. Většinou si ale dělá co chce. Moc ji neprovokuj, dokáže být pěkně rozčilená." Kuba na to jen mávl rukou a doklusal zpátky do vody. Baskerovi řeči o magii mu šli jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ničemu takovému nevěřil ani co by se za nehet vešlo. Rozhodně si tím nehodlal kazit náladu…


,,…a ty si opravdu myslíš, že za to může Basker?" Šel s Gábinou, ruku v ruce, po jedné z polních cest. Jakub si pohrdlivě odfrknul.

,,Taková blbost! Bůhví kde to slyšel a teď má akorát plnou hubu keců… Myslel jsem si,že tobě je to ukradený.." Gábi vedle něj pokrčila rameny.

,,Teď už je to ale takový…konkrétní. Někdo v tom má prsty - Basker."

,,Víš co si o tom myslím. Nebudem se o tom už bavit." Gábině nezbylo než přikývnout. Rozhodně jim nechtěla kazit den zbytečnými hádkami. Téma hovoru se stočilo k docela obyčejným věcem jako je škola, hudba a fotbal. Tajemno jako by je však nechtělo opustit. Všechno jim připomínalo vlkodlaky, horory co kdy viděli, divné věci jako by se kolem nich zrovna rojily. Procházku zakončili u Jakuba v pokoji. Seděli vedle sebe na pelesti postele, objímali se a povídali si ty nejšílenější historky jaké kdy slyšeli. Vlkodlaci ani upíři v nich nebyli výjimkou.

Pípnutí mobilu. Gábina s hlasitým vyjeknutím nadskočila.

,,To je máti,musím domů.." Kuba kývnul na souhlas. Nemuseli se domlouvat. Samozřejmě že jí půjčí mikinu, samozřejmě, že ji půjde doprovodit. Automatické. Po cestě neprohodili jediné slovo. S trapnými chvilkami ticha to však nemělo nic společného. Oni dva prostě nemuseli mluvit. Rozuměli si i bez zbytečných slov.

Tak došli až k hranici mezi tmou a světlem. Posledních několik lamp před domem, kde Gábi žila, už dlouhá léta nefungovalo. Další rituál. Tady se vždycky loučili. Vždycky. Pár pohledů z očí do očí, polibek, vyznání lásky.

,,Hezky se vyspi, princezno. Dobrou noc."

,,Dobrou, kocoure," usmála se na něj už z polostínu Gábi

Ještě ji pohladil po ruce a nechal ji zmizet ve tmě. Otočil se na patě a spěchal domů. Měl tyhle noční procházky rád, ale pokaždé se mu nechtělo samotnému nazpět. Hlavou mu jako vždy vířilo tisíc myšlenek a on byl rád, že si jich pro jednou nemusí příliš všímat. Po tváři se mu rozlil lehký, uvolněný úsměv. Přes cestu mu přeběhla černá kočka. Nevěnoval tomu ani minimum pozornosti, nebyl pověrčivý. Možná si ale tentokrát všimnout měl…

Stačil se jen nepatrně vzdálit od stínů, když jej vyděšený výkřik přinutil zastavit. Trhavě se otočil. Žádný další zvuk se neozval, co bylo však divnější, neslyšel ani kroky. Gábina se ještě jistě nedostala k domu, musela být na cestě. Proč tedy stála? Váhavým krokem se vydal zpátky. Přešel hranici stínů a otáčel se na všechny strany, aby zahlédl Gábinin obrys. Nikde se nic nepohnulo.

,,Gábi? Princezno!" Jeho hlas se odrážel od zdí domů a nesl se do dálky. Nicméně stále nepřicházela žádná odpověď. Ve vyvolávání pokračoval, jeho nohy nabíraly na rychlosti. Nakonec téměř doklusal před její dům. V obýváku se svítilo. Neměl nejmenší chuť zazvonit, podívat se do očí jejím rodičům a ptát se kde je jejich dcera. Zvlášť kvůli jejich přesvědčení,že se o ni postará a v pořádku ji doprovodí domů. Znovu se otočil do tmy. Musí ji najít.

,,No tak, princezno, neschovávej se přece. Bojím se o tebe…" Přecházel silnici křížem krážem, nejraději by měl oči i vzadu. Stále však nic neviděl. Pravou nohou o něco zavadil. Na zemi však - celkem samozřejmě - nic neviděl. Tma byla tak hluboká, že by jen stěží rozeznal vlastní ruku před obličejem. Sehnul se. Do tváře ho uhodil kovový pach krve. Co to sakra…? Odvážil se na to sáhnout. Bylo to studené na dotek, hladké. A rozhodně ne lehké. Jakoby to někdo k zemi přikoval. Vší silou zatáhl. Stejně to k ničemu nebylo. Nezbývalo mu nic jiného než se ohnout k zemi a pokusit se předmět identifikovat hmatem. Natáhl ruku jak nejvíce mohl a dotkl se toho. Prsty nahmatal dlouhé vlasy. Tedy - rozhodně mu to tak připadalo. Se vzrůstajícím napětím táhl ruku zpátky. Porost po chvíli přestal. Teď sahal na pleť hebkou jako hedvábí. Čelo, nos, rty. Počkat! Pleť? Nos? Záda mu polil ledový pot. Třesoucíma se rukama vytáhl z kapsy mobil. Zmáčkl tlačítko a otočil displej před sebe. V matném světle telefonu se rýsoval jen nejasný obrys. Chvíli mžoural do polostínu. Znovu se k tomu přiblížil. A pak poznal…

U bílého domu zazvonil zvonek. Otevřít přišla drobná, krátkovlasá žena. Přede dveřmi stáli dva uniformovaní muži.

,,Dobrý den, policie České republiky. Jste paní Doleželová?'' Mluvící muž strčil odznak až k ženinu obličeji. Lehce přikývla.

,,Můžeme dál?'' Žena se zatvářila zmateně, ale opět přikývla. Oba policisty uvedla do jednoduše zařízeného obývacího pokoje. Posadili se.

,,Jste paní Veronika Doleželová, matka Jakuba Doležela?''

,,Ano, to jsem. Stalo se něco?''

,,Jde o Vašeho syna. Je..,'' bez dokončení věty jí podal velkou fotografii. Žena na ni pohlédla. Omdlela. Z bezvládné ruky jí vylétla fotografie dívky a chlapce. Dvou zohavených těl..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama