Pan F.

10. listopadu 2010 v 22:56 | džurry |  píšu
Po motivu snad raději ani nepátrat ;)


,,Touha slyšet jen pár ubohých vět vede lidstvo často až za hranice všech dosažitelných snů.''


Světy. A není to nakonec stejně jedno? Je jich tolik.. Sportovní, taneční, hudební. Vždyť je fuk, který si vybereme. Nakonec stejně záleží jenom na tom, jak se člověk cítí. Poznávat všechny tyhle světy je fajn, jen mít dobrýho průvodce. Bez průvodce se každej ztratí. Dřív nebo později. Zakopneš, upadneš a už ti nikdo nepomůže. A průvodci? I když je máš, nemusí ti pomoct. Jsou vlastně jenom takovej…opěrnej bod. Dodávají jistotu. Ale v případě problémů jakoby se po nich zem slehla. Nedovoláš se jich, nezahlédneš je. Nemáš šanci. Ztrácíš se ve tmě…


Otráveně jsem se otočila na bok. Hlava mi třeštila a oči pálily únavou. Na budík jsem se dávno nedívala, co na tom kolik je hodin. Stejně nemůžu spát. Sakra co to tady nacvičuju?! Vždyť o nic nejde! Tiché nadávky mého lepšího já taky nezabíraly. Všemi silami jsem se snažila vyčistit si hlavu, na nic nemyslet. Jako na povel mi celej mozek zaplnily vzpomínky na ten pitomej týden. Prostě to nešlo. Nemohla jsem spát. Ne s takovýma myšlenkama, kterých se momentálně v mé hlavě rojily tisíce. MILIONY.

Ve skutečnosti to nebyly myšlenky. Jen jejich části, cáry vzpomínek. Záblesky. Nutno říct, že tak úplně záměr to nebyl. Vždyť z té osudové, poslední, noci jsem si toho skutečně moc nepamatovala. A právě o tu šlo nejvíc… Sedíme v pokoji, všichni v ruce skleničku s průzračnou tekutinou. Bum, další záblesk. Zvuk splachování, tekoucí voda a má dlaň na krátkých, tmavých vlasech. Bum. Otáčení klíče, mlaskání. Koketný smích a hlasité vzlyky. Bum. Bum. Bum. Obrazy v mé hlavě se měnily rychleji než bych chtěla. A ostatní vjemy na sebe nenechaly dlouho čekat. Až překvapivě známá pánská vůně, rostoucí napětí, nervózní očekávání v podbříšku.

V tu chvíli se ze tmy vynořila tvář usměvavého zrzka. Můj Zrzi, můj mazel, můj přítel. Zamrazilo mě v zádech, A já nána pitomá zatím myslela na… Vší svou vzteklou silou jsem odhodila polštář na opačnou stranu místnosti. Schoulila jsem se pod peřinou na matraci. Ale co, kašlu na to. Otočka na druhý bok. Spánek přišel díkybohu dřív než výčitky…

Ze slastného nevědomí mě probral otravný pískot. Budík - samozřejmě. Vstala jsem. Při čištění zubů na mě ze zrcadla zírala stejná příšera jako včera. Snídala jsem to co včera. Za oknem pálilo slunce jako včera. Jako včera, před týdnem, před měsícem! Všechno bylo až nechutně normální. Čekala jsem radikální změnu, něco neobvyklého, ale to stále nepřicházelo. Z rádia se ozvalo Sladké mámení. Zastavila jsem se uprostřed kuchyně. Na co si to zase hraju? Všechno bylo v naprostém pořádku. Vždyť neexistoval jedinej skutečnej důvod ke změně čehokoliv. Ne. To, co se přes noc definitivně změnilo bylo někde uvnitř mě. A to znamenalo mnohem větší změnu než jinou snídani. Byla to předzvěst konce mého současného života.
Nejhorší na tom všem ale bylo, že jsem naprosto chápala kam to dospěje. Věděla jsem co dělám. To je ta tragédie.

Do školy jsem tedy šla přece jen s něčím neobvyklým. V mém těle každým krokem rostlo rozporuplné vzrušení. Něco mě k té budově přitahovalo, něco odpuzovalo. Ne, nemá přece cenu lhát sama sobě. Věděla jsem naprosto přesně CO to bylo. Tedy spíš kdo. Teď by asi mělo přijít jeho jméno. Ani já sama před sebou jsem ho ale nenazývala jeho skutečným jménem. Byl to prostě Pan F.

Vešla jsem do budovy, vzala si ze skříně učebnice a zamířila do třídy. Úporně jsem se snažila nerozhlížet se, nehledat. Ještě ne. Pořád bylo dost času. Věděla jsem, že tam někde je, prochází chodbou jako já a hloupě se snaží nedát na sobě nic znát. Živě jsem si dokázala vybavit každý jeho krok i nenápadnou snahu zachytit koutkem oka mou siluetu. To se mu nepodaří. Jsme od sebe daleko. Zatím. Uvelebila jsem se ve třídě tak pohodlně, jak jen to bylo možné. Pohyby, kterými jsem si rovnala věci na stůl, byly naprosto automatické. Oči jsem upírala do dálky…

Z mé letargie mě nedokázal vytrhnout ani hluk spolužáků. Hlupáci, povrchní puberťáci. Opovržlivě jsem se ušklíbla. Nepatřila jsem k nim.

Hodiny běžely a já se stále nacházela v tom zvláštním rozpoložení. Jak se blížil ten správný čas, nepatrně se mi roztřásly ruce. Celá jsem se chvěla vzrušením.

Konečně se ozvalo zvonění. Teď, tohle byla ta chvíle. Nikam jsem nespěchala, nebyl důvod. Byla jsem si jistá, že ho tam uvidím. Bude tam stát, opírat se a tvářit se těžce nad věcí. Jenže mě neoblafne. Já vím jak je to ve skutečnosti. Ze dveří třídy se mezitím tlačil ven stohlavý dav uječených teenagerů. Prodírat se jimi na chodbu se mi nechtělo ani v nejmenším. Však on počká. Rád. Znám už tu jeho rádoby nepřístupnou masku. Spolužáci se rozprchli, zůstala jsem ve třídě sama. Do třídy by za mnou stejně nikdy nešel. Pomalu jsem si balila věci do tašky. Však on počká… Čekal. Přesně jak jsem si myslela. Tvářil se jako kdyby se ho to vůbec netýkalo, jako kdyby mě celý týdny neuháněl. Musela jsem se ušklíbnout. Mediální hvězda.

,,Ahoj.'' Trhnul sebou, předstíral, že si mě předtím nevšimnul. Ale odpověděl. Na tváři se mi rozlil lehký úsměv. Napětí mého těla se už nedalo vydržet. Pohled z očí do očí. Oba jsme věděli co bude následovat. Můj mazel se zrzavýma vlasama se ztrácel v mlze. Teď tu byl jen on, sebevědomej Pan F. Udělala jsem pár rozvláčných kroků směrem k němu. Zareagoval. Jeden jeho dotek na mých bocích. Bylo to jasné. ,,Promiň Zrzi,'' omluvila jsem se v duchu.

Na rtech mě zašimraly ty jeho…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama