šedý vlas

15. dubna 2013 v 23:31 | Lady |  slečna
Připadá mi, že jsem za poslední týden zestárla o rok. Nebo možná několik let. Je to relativně trapné, to takhle popisovat (vzhledem k mému skutečnému věku), ale jinak to nazvat neumím. Možná jsem jenom skutečně dospěla. Nevím.

Ne, nestalo se nic zásadního. Nikdo neumřel. Nikdo se nenarodil. Já jen.. poslední dobou je všechno špatně. Hlavně pocit, že to všechno nemůžu za nic na světě zvládnout.

Nejspíš je toho na mě prostě jenom moc. Anglie, divadlo, škola. Martin. City a pocity. A tak. Nejspíš už jsem od ledna zase zapoměla jaký to je - mít co řešit. Ve středu letím s kamarádkou do Londýna. Minulej týden jsem s tím měla tolik starostí, že jsem málem zešedivěla. Těšila jsem se tam, ale teď mám pocit, že to nezvládnu. Je to obrovský město a já už pomalu ani nežbleptnu anglicky. Ztratíme se, něco se podělá na letišti, nedoletím, cokoliv.. Stres. Cestovní horečka. A tak.

Pak taky škola. Nevím jak se to stalo, ale najednou je tady konec semestru. Nic neumím (to mě nepřekvapuje - je to trochu dejavu ze zimního zkouškového), nemám napsanou ani jendu ze tří seminárek (z nichž jedna se odevzdává ve čtvrtek) a osm publikovaných publicistických textů? No way. To prostě nedávám.. Stres II.

Divadlo trochu souvisí s Anglií. Doletím na čas ten den, kdy hrajeme. I proto jsem měla s letenkama a vůbec se vším takové starosti. It sucks. Ale jinak to udělat prostě nejde. Štve mě, že jsem to dneska ve Vaňkovce tak vorala. Štve mě, že už se zase blíží konec 'jarní divadelní éry.' A úplně nejvíc mě štve, že je mi s těma lidma tak dobře a beztak je teď dobrýho půl roku neuvidím. Ne, že bych nechtěla. To je tak vždycky, prostě se to stane a lup ho! Vidíme se až v srpnu.

A to poslední. Martin. No, něco jsem o něm už napsala minule. Netahejme sem teď žádné pseudocity. Ve spojení s ním mi bohatě stačí pseudopocity, který mám, když s ním mluvím. Je tak zvláštní, tak jinej.. jako z pohádky. To, jak se chová, jak se všema mluví, jak se baví, co dělá.. Všechno je to jako z jinýho světa. Nemůžu ho dostat z hlavy. Díkybohu vim, že je to chvilkový, vždycky je. Ale teď.. těžko se mu na něco soustředí.
Hodinu a půl jsem s ním mluvila. Sama s autem uprostřed ničeho. Zní to trochu jako z blbýho filmu, že? Ale my mluvili. Mluvili, mluvili a mluvili. A ještě teď, když už jsem přes hodinu doma, bych byla nejradši pořád v lese a mluvila s ním. Snažila se pochopit jeho myšlenkový pochody a otevírat hlavu novým nápadům. Novým, šíleným ale bláznivě, sladce lákavým.

Would you dance if I asked you to dance?

Well, je mi trochu líp.

xoxo

L.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama