výkřiky

28. dubna 2013 v 19:11 | Lady |  slečna
Dva střihy. Dvě scény, možná předscény mýho života. Plácám. Nevadí.



1) Sedím na dřevěné podlaze ve velkém pokoji. Zády se opírám o zeď. Po mé pravici je další zeď, po pravici knihovnička a schody do 'nadpatra'. Přímo přede mnou je holá zeď s oknem. Je otevřené a dovnitř proudí studený vzduch. Je mi zima, skoro se chvěju. Zároveň ale jaksi chci, aby zůstalo otevřené, vidím tak lépe vrcholky stromů v dálce, slyším zpívat ptáky. Matně, ale přece. Mám natažené nohy, v náručí svírám pohádkovou knížku. Je o Sněhurce a trpaslících. Zvláštní, najednou chci tomu příběhu hrozně věřit. Držím tu knížku na prsou a cítím z ní podivné teplo. Jakoby postavy ožívaly, dávaly mi vědět, že ano, že jsou skutečné, že pohádky a šťastné konce existují. Přímo přede mnou, pod oknem, stojí černovlasý kluk. Nedívá se na mě, bloudí bezcílně po pokoji. Na ramenou má zavěšenou kytaru a hraje. Zpívá. Vymyslíš texty. Prostě, jednoduše, právě teď a tady. Zpívá něco o citech, pocitech, životě a možná i lásce. Zapadá do představy o pohádkových koncích. Dává mi naději, že existují. Že zvláštní, podivní lidé mimo realitu existují. Že existují snílci s hlavou v oblacích, kteří věří, že se zázraky stávají skutečností a můžeš mít skutečně všechno co chceš. Že život je pohádka.
Dává mi chuť žít.

2) Hádám se se svou nejlepší kamarádkou. Chápu, udělala jsem nesmysl - relativně. Zapoměla jsem na čas, neudělala to, co jsem slíbila. Vyčítá mi. Že jsem jiná. Že jsem se hrozně změnila. Ach ano, vysoká změnila i ji, ale ne takhle. Ne tak moc. Jestli ono to nebude tím, že kvůli škole nejsi prakticky celý týden v úplně jiném městě, Pavlí. Nevim co dělat. Ji ztratit nemůžu, to vím. Nemělo by to cenu. Znám ji odmalička, je jako sestra. Víc jak sestra - ji jsem si sama vybrala. Podržela mě, vždycky. Pochopit se mě vždycky přinejmenším snažila. Do teď.
Bere mi chuť žít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 thedreamy thedreamy | Web | 27. července 2013 v 22:26 | Reagovat

Krásně píšeš! Čte se to samo :)
Ale teda u druhého střihu doufám, že to není pravda. Vždycky mě mrzí tyhle podivný situace mezi kamarády, nikdy nechápu, co ty lidi k tomu vede, vždyť se přece mají rádi. Nebo snad ne?

2 Lady Lady | Web | 31. července 2013 v 16:03 | Reagovat

Ach, děkuju. Vážně moc mě potěšilo, že se ti to líbí :)
Bohužel obě situace jsou založeny na skutečných událostech. Ne, hůř - je to jen prostý popis toho, co se doopravdy stalo. Bohužel říkám proto, že ani první střih nakonec nebyl (ze současného úhlu pohledu) tak bombastický jak by se na první pohled mohlo zdát..

3 Iva Iva | Web | 20. srpna 2013 v 20:01 | Reagovat

Píšeš krásně :). Je opravdu hloupé, když se spolu hádají dvě nejlepší kamarádky.. Ale podle mě je ještě horší, když se nehádají. Chovají se, jako by v podstatě bylo vše v pořádku. Tak je to u mě a mé velmi dobré kamarádky, se kterou, jak i ty píšeš, jsem vyrůstala. Štve mě všechno, co udělá. Vlastně i ona samotná mě štve. Aaah.. je daleko těžší si to v hlavě srovnat a uzdravit náš vztah natolik, abychom se na sebe mohly dívat jako dřív, mluvit jako dřív... a ještě, když je mezi námi jakási neviditelná bariéra, která je dokonce možná příčinou onoho "štvaní". Bariéra, která nás postavila každou na jednu stranu bojiště. Jen ona je tak nevinná, že jí to až závidím. O ničem neví. O tom hnusu, lžích, pomluvách, intrikách kolem. Je na jiné straně. Nemůžu jí říkat všechno... a je to opravdu jeden z nejhorších pocitů, co znám. Mám ji tak ráda, ale jako bych najednou proti ní stála v poutech a nemohla udělat nic. Je mi to tak líto.

Em, promiň, asi jsem si jen potřebovala vylít srdce..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama