ta věc jménem Život

22. srpna 2013 v 19:05 | Lady |  slečna
Psát, psát. Neskutečná potřeba psát.


Je vlastně vcelku divné, že tenhle článek (zápis v imaginárním internetovém deníčku) píšu jako TT. No. Je mi to fuk. Účel článku je taky někde jinde. Prázdniny (ještě stále je mám, jupijou!) pro mě každoročně znamenaly hluchý místo celýho roku. Je to možnost pro cokoliv. Uskutečnit neuskutečnitelné. Mission impossible například. Cokoliv. Jistě už chápete. Na konci léta mi pak vždycky příjde, že jsem toho nevyužila. Mám dojem, že letos to tak úplně nebude.

Jasně, jsem strašně zklamaná, že nevyšel žádnej fesťák, že jsem moje oblíbence letos nepodpořila. Mrzí mě, že jsme s kamarádama nikam nevyrazili. Štve mě, že celý prázdniny jsem nedělala nic pro svoje budoucí povolání (stáž, dokončení roku dřív.. whatever). Ale jsem v šoku. Tentokrát se totiž přece jen stalo něco divného. A stále se děje.

Poslední dobou si hraju na Yesmana. Řídím se heslem, že třeba když potkám a poznám dostatečné množství lidí a vyzkouším všechno možné, třeba nakonec najdu to, co chci. Co potřebuju. Někdo tomu říká smysl života nebo co. No. Zatím to fakt nenese žádný ovoce. Jediný, co jsem dokázala je ubližovat a uvědomit si, že jsem příšerně komplikovanej člověk. Jo vlastně - taky to, že prostě fakt nevím co chci. Někdy mi připadá, že nikdy nedospěju.

Ale o čem vlastně mluvím v souvislosti s prázdninama.. Víte, já už vlastně ani nevím co to je mít normální, zdravej vztah. Chytnout někoho za ruku a vědět, že je všechno v pořádku. Mít někoho, kdo mě obejme, když je mi mizerně. Vím jen jaký to je vidět v jeho očích TEN pohled. Zase jsem zažila jaký to je, když vidím JEHO a rozklepou se mi kolena jako šestnáctce. (Jo, to je.. příznačné.) Nicméně přicházím taky na to, co to znamená nemoct se dotknout. Políbit. Zakazovat si na nás i myslet. Být frustrovaná, protože ho nevidím a ještě frustrovanější, protože ho vidím. Protože vím, že bych na něj neměla myslet. Neměla se opít a být s ním. Být šťastná. Protože vím, že takhle to nikdy neklapne. A nejsmutnější na tom je, že to nezáleží na nás. Je úplně jedno, co chceme my dva a jak skvěle nám je. Nikdy spolu nebudeme moci být. Okolí to nedovoluje. Citové embargo.

Střih.

Přemýšlím. Už víc jak půl roku přemýšlím. Je tohle ten Život? Je tohle ta dospělácká věc, po které všechny děti tak touží? Já už chci být dospělá.. Nevím, možná jsem naivka naivní (bezesporu jsem), ale pořád si myslím, že jen o tomhle to prostě být nemá. Deptat se vztahama, nevědět, jestli to, co dělám, chci opravdu dělat celý život, hádat se, neznat sama sebe.. tohle přece nemůže být všechno. Nesmí být. Nebude. Dokážu to zařídit?

Já chci být zase malá..



P.S: Neprošlo cenzurou. Případným čtenářům se tímto omlouvám.



xoxo
L.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 thedreamy thedreamy | Web | 28. srpna 2013 v 18:19 | Reagovat

Skvěle jsi to vystihla. Momentálně cítím totéž.
A k těm vztahům- já už přestala věřit, že pro mě tenhle normální vztah existuje.
A poslední odstavec- svatá pravda. Ale co s tím? Bohužel, nevím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama