Říjen 2013

zase žiju na vysoké (noze). a Ve vztahu.

31. října 2013 v 10:56 | Lady |  slečna
Po dlouhé, předlouhé době jsem otevřela blog.cz. Přihlásila se a píšu. Připadá mi to jako věčnost, co jsem tady byla naposledy. Já jen.. mám poslední dobou problém s vylíváním si svýho postpubertálního srdíčka. Zní to směšně, zvlášť ve spojení se mnou samotnou. Nicméně to tak je. Nemám nejmenší chuť mluvit o tom, co mě žere. U každého, komu bych to mohla říct, vidím důvod, proč by to zrovna tenhle konkrétní člověk neměl vědět. Proč bych měla mlčet.

Paradoxní je, že k tomu nemám důvod. Nikdy mě nikdo nezklamal natolik, abych přestala lidem věřit. (Respektive ano, zažila jsem pár větších zklamání, ale jako člověk důvěřivý jim po určité době zkrátka nepřikládám důležitost.) Kamarády mám taky. Blízké i vzdálenější, ty, kterým můžu věřit a ty, před kterýma si dávám pozor na pusu. Nicméně bych to MĚLA komu říct. Jenže nechci. Z určitého, blíže nespecifikovatelného důvodu mám pocit, že už tak o sobě mluvím až moc. A jedna z věcí, kterou zkrátka nesnáším je, když si někdo neuvědomuje, že se tváří jako středobod vesmíru. Částečně proto jsem to nechtěla psát ani sem, ale.. už mi prostě praská hlava.

Mimochodem, ještě malé upozornění - že řeším nesmysly, který nejsou k životu vůbec potřebné, vím. Možná tak jen zabíjím čas. Whatever.

Jsem nějakej ten pátek zase na vysoké. V Olomouci. Zase jsou chvíle, kdy bych svoje rozhodnutí ohledně tohohle nádherného města nevyměnila za nic na světě. Jsou chvíle, kdy mě to mrzí. Každopádně je tady zase ten pocit, že to město ke mně už neodmyslitelně patří. Všechny hrbolaté, křivé uličky, všechna historická místa e i supermoderní Šantovka. Zkrátka a dobře, ať už se cítím kdykoliv jakkoliv - doma je pro mě v Brně, ale miluju Olomouc.

S tím jsou spojení samozřejmě i spolužáci - moje slečny, na který zkrátka nedám dopustit, lidi, o kterých vím, že by mi pomohli i kdybychom spolu měli mluvit poprvé i lidi, které nemůžu vystát. To k tomu prostě patří. Spolubydlící, o kterých mám pocit, že je znám odjakživa. Noví lidi. Nová přátelství a.. známosti.
To je ten problém.

Jedna z věcí, kterou na svým současným životě miluju je to, že prakticky každý den potkávám nový lidi. Mám pořád možnost se s někým seznamovat. A znáte to, někteří jsou prostě sympatičtější než jiní. O moc víc. S tím souvisí můj největší problém, který je naznačen už v nadpise. Už zase jsem se dostala do 'vztahu' ani nevím jak. Ale ne, tentokrát to vím, tentokrát to trvá dýl než je to 'oficiální'. Dobrýho půl roku okolo sebe už našlapujeme, svádíme se navzájem, v opilosti si vyznáváme lásku a hádáme se. Hodně. Často. Všechno. Myslela jsem si, že největší problém je ve věku, respektive našem věkovém rozdíle. Ani náhodou. problém je (už zase a nečekaně) u mě. Já prostě.. mám s pány tvorstva nějakou potíž. Vždycky, naprosto pokaždé, když mám šanci být s někým šťastná, to prostě zvořu. Naprosto vědomě a schválně. Má to dvě fáze. Nejdřív jsem natěšená jako malé děcko, že mám zase koho obejmout a tak. Pak mě to prostě přestane bavit. Necítím to stejně jako ten druhý a lámu srdce, protože jsem sobecká. Příliš sobecká než abych byla s člověkem, do kterého nejsem zamilovaná.

Teď mám pocit, že bych s ním i přes to možná mohla být. Jenže najednou okolo sebe vidím všechny lepší. Všichni jsou šťastnější, je jim líp než nám - mně. Jsou lepší než on. A to sakra není správně. Tak to být prostě nemá, tím jsem si jistá. Oukej, do tohoto bodu ale je to furt můj vnitřní boj. Jenže pak jsem potkala Honzu.. Nedělám si iluze, viděli jsme se dvakrát, ale - ach bože! - pokaždé to bylo tak svělé! Bavíme se o vážných věcech i o nesmyslech, můžeme jít na večeři ale i prochodit v noci v zimě a ve tmě polovinu Olomouce, zkoumat půl hodiny orloj a hodinu Dóm. Můžeme blbnout na mostě. Prostě nevím co s tím.. S ním a tím druhým. CO s náma se všema. Nejvíc bych si přála, aby prostě někdo přišel a řekl mi: udělej to takhle a takhle. Jenže to nejde, žejo..

Proč, proč jen si to vždycky takhle zkomplikuju? A jestli se dneska 'jakoby náhodou' potkáme s H. v autobuse, jestli ho jen uvidím, bude to ještě komplikovanější. Jistě, neznám to, docela to hrotím, ale.. to, že na něj aktuálně od rána myslím mi dělá maličko starost.

Třeba to přejde. Třeba se nepotkáme. Nebo se třeba potkáme a bude s nějakou holkou nebo si mě nebude všímat. Třeba se ještě předvede jako idiot.
A všechno dopadne jak má.

Nebo se třeba potkáme a budem spolu mluvit. Třeba půjdeme příští týden na punč a na brusle.Třeba mě zase pohladí po vlasech.
A všechno dopadne jak má..


P.S: Za přílišný výskyt slova 'problém' se omlouvám. A taky se omlouvám za P.S., ale tohle se mnou prostě dělá škola, nedalo mi to.