Listopad 2013

intuice na dně sladké kávy

8. listopadu 2013 v 12:12 | Lady
Jo aha. No. Jak jen to formulovat. K napsání další 'vykecávárničky' mě inspiroval ulehčený pocit, který jsem z posledního článku měla a taky poslední příspěvek téhle slečny. Tak nějak prostě vystihla jak mi teď furt je (sinusoida, dreamy). Vlastně nijak. Směšný, again.

Zkrátka a dobře - z posledního článku už tohonezbylo moc k řešení. Dořešila jsem za nás za všechny tři, abych tak řekla. On ten 'jakože vztah' neměl cenu. Platím teď za mrchu a tak, ale nedokázala jsem zůstávat dýl v tý nejistotě. Není to o tom, že bych K.(mého nejčersvějšího bývalého) neměla ráda. Mám ho ráda moc. Záleží mi na tom klukovi, je s ním sranda a je.. jinej než ostatní. Ale to je trochu málo. Minimálně pro mě rozhodně. Možná jsem náročná, nevím. Nicméně se nezvládám dohadovat o nesmyslech (a teď myslím skutečně hádat, žádný roztomilý "ty polož první!" "ne, ty!"). Nehodlám poslouchat o všem, co se mi líbí, jak je to na nic. Jistě, nejdřív to byla sranda. Chichi, chacha, chocho. Ale když se to opakuje stále dokolečka dokola, přestává to být tak vtipné. Když se k tomu navíc přidají maličkosti, které mě prostě postupem času začaly neskutečně vytáčet, nebylo už takříkajíc nad čím přemýšlet.

Lidi kolem mě mi nevěří, tak to napíšu aspoň tady. Mrzí mě to a myslím to vážně. Mám ho ráda a myslím to ještě vážněji. Neměla jsem nárok mu lámat srdce, to rozhodně ne. Ale jak už koneckonců sám řekl - jsem sobecká. Prostě jsem a ve vztazích (myslím teď všeobecně vztahy - milostné, přátelské, rodinné.. whatever) zkrátka už budu. Odmítám si někým nechat pošlapat celou svou osobnost, dělat někomu vola. Bohužel má tahle moje tendence i tu odvrácenou stránku - nebudu dělat něco jen proto, aby mě měli lidi rádi. Ne v tomhle ohledu. Nebudu s někým, kdo by mi sice snesl modrý z nebe, ale já pro něj to samý udělat nedokážu. Otravuje mě to. Otravuje mě, když mi někdo šeptá do ucha zamilovaný nesmysly, když vím, že já to samý udělat nedokážu. Štve mě, když mi někdo něco dává a já to ani nechci, protože vím, že to stejně skončí blbě. Nemám ráda, když se musím překonávat a tvářit se děěěsně zamilovaně.
Zní to ošklivě, že? Jsem už taková.

Rozešli jsme se nějak během neděle a pondělí. Je to hnus. On s nervama v háji, já taky. Jedinej rozdíl je v tom, že si nikdo nemyslí, že to tak je - nebo že na to mám vůbec nějakej nárok.
A tak tady sedím, snažím se vymyslet výzkumný otázky (BDP), piju kafe a cítím se nahraně na hraně. Myslím, že kdybych teď začala, nedokázala bych se přestat hystericky smát nebo brečet, nejsem si jistá čemu z toho bych dala přednost. Je mi ze všechno zle a krásně současně. Ne nadarmo se říká, že žijeme takovej život, kterej si sami nastavíme. A já si nastavuju tohle. Nebýt s někým, dokud o tom nejsem stoprocentně přesvědčená, říkejte si co chcete.

Nevím jak je to možný, ale moje intuice mi říká, že tohle už se opakovat nebude. Prostě nebude. Buď to vyjde nebo prostě nebude mít s kým to vycházet.

Shit.

xoxo

L.