Prosinec 2013

je to něco jako magie

15. prosince 2013 v 15:38 | Lady |  slečna
Já vím, že tohle je ve své podstatě prokrastinace. Ale zrovna teď jsem tak šťastná, že i když bych měla dělat milion jiných, důležitějších věcí, prostě to potřebuju vykřičet do celýho světa. Jinak se zblázním.

Víte, šlo to vlastně ráz na ráz.. Pamatujete jak jsem v závěru minulýho článku zarytě tvrdila, že příště už to nedopadne tak blbě? Že mi to říká moje intuice? Že to cítím.. Zdá se, že bych svý intuici měla důvěřovat častěji a pokud možno ve VŠEM.

Je to dost narychlo a tak všechno, to souhlasím. Všichni mi to buď vyčítají nebo to alespoň neopomenou podotknout v okamžiku, kdy jim o tom povídám. A je mi to jedno. Souhlasím s tím, je to prostě tak. Jenže zamilovat se pomalu prostě nejde. Mně teda rozhodně ne. Zkoušela jsem na to čekat. Týden, měsíc, dva. Vždycky to dopadlo blbě. Vždycky jsem těm klukům ublížila. (Když jsem čekala na jejich pomalý zamilování se, ublížili zase oni mně.) A pak jsem potkala mého milého.

No, ono říct POTKALA je dost silné slovo. My se vlastně známe už dost dlouho. Pár let už o sobě víme. Patří totiž ke skvadře průvodců, kteří s náma, divadelníkama, v jeskyni hrají. Letní historické prohlídky, dětský den i Mikuláše. Milý v tom byl vždycky nějak namočenej. Já samozřejmě taky, protože jsem hloupá a na takové akce neumím říct ne, i když mě to pak štve. Díkybohu za to. Věděla jsem o něm vždycky, líbil se mi. Poprvé jsme se spolu začali pořádně 'bavit' až letos na dětském dnu v jeskyni, protože jsem potřebovala někoho, kdo by mi zaparkoval auto. Sama to prakticky nezvládám. On byl k dispozici. Důležité je zmínit, že se mi opravdu hodně líbil a strávila jsem hned několik minut váhání nad jeho profilem na fb a tlačítkem Poslat žádost o přátelství. Ještě důležitější je, že jsem to tehdy neudělala.

Od té doby pusto, prázdno. Až do Mikuláše. Všechno se opakovalo. Díky němu to bylo snesitelné, ba naopak skvělé. Pozvali mě na večerní párty u jeskyně. Nechtěla jsem, bylo mi to blbé a kdesi cosi. Naštěstí se nenechal jen tak odbýt a přesvědčil mě. Skončilo to kreslením po tvářích, výměnou dat narození a veřejným polibkem ke stvrzení budoucnosti. (Tak to jedna dobrá duše skutečně nazvala.) Zmatek. A co teď? Co bude? Je to oboustranné? Jak jsem později zjistila, bylo.

A od té doby? Ach, ani sama nevím jak to teď nazvat. Nevěřila jsem a popravdě ještě stále nevěřím, že něco tak skvělého by se mohlo dít mně. Je to pohádka, víte? Stává se mi, že na něj jen tak koukám a mám dojem, že se mi to všechno zdá. Nebo třeba teď. Na polici mám svý nádherný rudý růže a v duši sladko. I to zkouškové teď nějak přežiju. Všechno se mi zdá tak nějak snadnější, krásnější..

Jsme světový pár.

Pac a pusu! A taky lovu zápočtů/zkoušek ZDAR!