Březen 2014

Pomíjivé.

18. března 2014 v 23:08 | Lady |  slečna
Pocit, že dokážu všechno na světě. Ten rozhodně JE pomíjivý. Jenže já jsem ho teď tak plná, že bych se ho pravděpodobně nedokázala zbavit ani kdybych chtěla. A já nechci.
Od minulého článku se pár věcí změnilo. Není divu, uplynuly mezitím téměř čtyři měsíce. (Nicméně i tentokrát je tohle vlastně forma prokrastinace.)

No, tak zaprvé jsem se několikrát málem zhroutila. Zkouškové, jak jinak. Hysterické záchvaty, panikaření, hektolitry čaje a stovky hektolitrů kofeinu, pláč, nechuť ke všemu - to bylo na denním pořádku. Pak taky proběhla menší krize identity. To bylo ošklivé, ale dost důležité období. I když.. nejsem si jistá jestli už úplně skončilo. Spíš ne. Určitá nejistota ohledně celýho mýho života a částečný strach z věcí budoucích tu je stále. Ale ten je tu už od prváku a upřímně nemyslím, že se ho někdy zbavím. Naučím se s tím žít holt.
Taky se změnil (doufám) můj přístup ke spoustě věcem. Především se teď vědomě (sem tam, zase to nemusíme hrotit) tlačím ven z mé konfortní zóny. Nutím se dělat věci, který jsou mi nepříjemný nebo se mi do nich z nějakýho důvodu nechce. A ne, teď skutečně nemyslím skákání s padákem nebo hrátky s hady a tarantulema. Jde spíš o seznamování se s novejma lidma, zapojování se do projektů, který by mi mohly značně vylepšit životopis, ale to neznamená že bych se v jejich realizaci nějak extra vyžívala. Prostě si jen myslím, že mi to prospěje. Včetně céčkové ruštiny, ze které mám pupínky každý úterý. Ale prostě zvednu zadek a jdu i kdybych neuměla říct ani Как меня зову́т.
Jo a rozhodla jsem se, že napíšu knihu.

Co se ovšem nezměnilo je můj stav. Je to nejspíš čím dál sladší. Jsem tak šťastná, že to ani nedokážu vypovědět. Tak šťastná, až přímo cítím jak vplouvám do zátoky zamilovaných sviní. Jsme s milým spolu necelé čtyři měsíce a.. ach bože! Pokaždé když slyším jeho hlas, pokaždé, když ho vidím, pokaždé když.. cokoliv. Naplňuje mě to až po okraj něčím nepochopitelně sladkým, růžovým a ulepeným. Je to čirá láska a štěstí. Je to jako med. Nechápu, čím jsem si někoho takového zasloužila, opravdu ne.
A mimo to - to Milý může za to, jak se cítím. To on může za to, že mám dojem, že zvládnu cokoliv co jen budu chtít. Nikdy mu za to nepřestanu být dost vděčná. Vím, proč ho miluju.

Nezvracejte. Prosím.

Štěstí a sebedůvěře zdar!

xoxo, L.