V říši za zrcadlem

6. října 2014 v 12:32 | Lady |  slečna
Je mi divně. Všechno je divné. A není to jen v tom, že mám strach z budoucnosti, kterej je - podle mě - vlastně docela běžnej. Celej život jsem si byla něčím jistá. Byla jsem skálopevně přesvědčená o tom, co chci, kam můj život směřuje. A i když to byly jen dětské sny a nemožné plány, prostě jsem si byla díky nim jistá v kramflecích.
A teď je všechno jinak.
Všechno.



Postupně se to měnilo asi už od doby, kdy jsem nastoupila na vysokou. Vůbec ten styl života byl jinej. Učila jsem se, měla jiný zájmy než moje kamarádky. Měla jsem míň času, protože jsem prostě musela být v Olomouci. Přestávaly to chápat. A teď, když jsem si našla milého, to nechápou ještě víc. Až teď cítím jak se můj život změnil. Moje myšlení. Chci chodit do školy, být se spolubydlícíma, dělat pro rádio, dělat pro časopis, dělat copywriting. O víkendu chci být s milým a s rodinou. Nezajímají mě věčné party ani opíjení se. Ony to nechápou. Zlobí se a prakticky jsme spolu přerušily kontakt.
Milý je další kapitolou. Myslíme na to jak odstátnicuju (snad!), najdu si práci a budeme bydlet spolu. Řešíme i spoustu jiných věcí. Jenže u těch pláču, hádáme se o ně. Nic není pohádka. A tenhle rozpor (společné bydlení x hádky) mě vnitřně rozkládá. To zní možná blbě. Nechci to nijak řešit. Chci to prostě hodit za hlavu a být zase součástí toho šťastného páru jako dřív.

Samozřejmě mám i jiné blízké lidi kromě rodiny, milého a Těch-kamarádek-z-prvního-odstavce. Teda, vždycky jsem měla. A tady to začíná. Byli tři. Spolužáci ze střední. Prožívala jsem s nima všechno možný, slzy i smích, pětky i jedničky. Maturitu. Dvě holky P. a S. Kluk A... P. teď leží v nemocnici po vážné operaci a mám o ni takový strach, že to ani slovy popsat nejde. Ona to zvládnu, vím, že to zvládne. Ale asi za celých jedenáct let co ji znám jsem si nikdy pořádně neuvědomila jak moc pro mě znamená. Je jako moje sestra. Nic se jí nesmí stát. Dostane se z toho. Musí.
S. se stěhuje. Do Anglie. za novým životem.
A. se mnou mluvil naposledny asi před dvěma lety. Nadali jsme si. Teď mi napsal jestli nezajdem pokecat. Nevím proč, ale cítím z toho nostalgii. Jsem moc ráda, že se ozval, protože už několik dnů jsem to paradoxně chtěla udělat taky. Uvidíme, no..

Víte, vlastně ani nevím co jsem tímhle chtěla říct.
Ale je mi líp, když to tu bude. Černý na bílým.

Mějte se krásně a věřte, že pravděpodobně "nemá smysl cokoliv dopodrobna plánovat."

xoxo, Lady
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama