Duben 2015

vítejte v pekle

21. dubna 2015 v 10:11 | Lady |  slečna
Tak já vám něco povím. Vejška je vopruz. Nejen to. Někdy si myslím, že mě to zabije. Normálně na férovku. Třeba dneska. Vlastně poslední dobou furt.

Nevím co se to děje. Vstanu a brečím. Jdu si zapálit a dám si kafe. Je to lepší, nějak do dopadne. Brečím. Nemůžu jíst, nemůžu dejchat, nejde to. Zní vám to jako litování? Taky že se lituju. Už jsem v tom setsakramensky dobrá. A víte co je nejhorší? Že z tohohle mýho osobního peklíčka nevidím cestu ven. Nevidím světlo ani na konci tunelu ani na konci ledničky, zkrátka nikde. Není cesty ven prostě.

Všichni miří kají, že když už jsem se na to jednou dala, mám bojovat. Zabojovat a vyhrát. Ale copak to jde? Jsem přesvědčená, že stojím před naprosto šílenou horou, kterou nemám nikdy šanci zdolat. Ani to, co jsem si myslela, že umím, zjevně neumím. Ukazuje se, že všechn - VŠECHNO - v čem jsem si kdy veřila už je jen prachsprostá lež. Vždyť já už ennapíšu ani recenzi, natož bakalářku! Nenanučim se ani pitomou angličtinu natož na státnice!

Jak tohle může dopadnout?
Doprdele.

Nebude.

15. dubna 2015 v 9:39 | Lady |  slečna
Nebude, odpovídám na otázku v titulku předchozího (byť už staršího) článku. Mám totiž dojem, že už nikdy nebude svět tolik v pořádku jako se zdál třeba ještě v létě. Na jeho konci. Ani se nedá říct, že je všechno špatně. Svět není špatně. Špatné je, že je to svět.

Realita. Dospělost. Asi jo, asi mě dohnalo to, čeho se nakonec všichni bojíme. Zoufale nechci být dospělá. Chci jít prostě spát, vzbudit se a mít zase pět let. Prožít dětství a pubertu jinak, líp. Užít si to. Protože ten zbytek už nestojí prostě a jednoduše za nic.

Asi jsem jenom neschopná vyrovnat se sama se sebou. Nejspíš to tak bude. Ale prostě nevím.. Už od začátku novýho roku bojuju s tím, že nic nevychází. A zatím to pořád vypadá, že tohle bude jeden z nejhorších - ne-li ten úplně nejhorší - rok, co jsem zatím zažila. Jasně že vím, že spousta lidí je na tom hůř. Pro příklady ani nemusím chodit daleko, ale já prostě nezvládám sama sebe a nedokážu se částečně škodolibě utěšit tím, že někdo jiný je na tom hůř než já. Tohle nepomáhá.
I když.. ono vlastně nepomáhá nic. Jídlo (které v poslední době prakticky vymizelo z mýho života), spánek, sex ani skvělí lidé okolo mě. Vím jaké štěstí mám okolo sebe, nicméně..

Věc se má takhle - na konci ledna mi zešedl svět. Stalo se něco, čeho jsem se příšerně dlouhou dobu bála a od té doby nic není fajn. Nic nezvládám, na nic nemám. A nic nemám - práci, školu, titul. "Všechno budeš mít." Jednou. Možná. Je moje chyba, že jsem v tomhle netrpělivá. Příšerně mě frustruje, že pořád něco dělám, o něco se snažím a výsledky nepřichází. Cítím se jak Sisifos. Tahle doba je trest za všechny špatný věci, který jsem kdy udělala. Pravděpodobně.

Víte co bych chtěla? Jen prostě a jednoduše se soutředit na to, co musím. Tudíž na školu. Soustředit se tak, že každý den udělám něco z té haldy povinností, které musím splnit. Ale nebudit se přitom každý den s pocitem jako by mě někdo celou noc kopal do solaru. "Večer skvěle, ráno bledě". Nebo naopak - "ráno supa, večer pruda." Fajn, tak se to nerýmuje. No a co?
Zakončím tento další článek z řady zoufalých výkřiků prostě a jednoduše:

Ať už to skončí.
Prosím.

L.