Září 2015

Prázdnota.

14. září 2015 v 0:05 | Lady |  slečna
Uplynulo pár desítek dnů. Tedy pár měsíců. Tedy od posledního zápisu, že ano. Peklem jsem tehdy asi procházela, to bezpochyby. Takhle zle a takhle dlouho v kuse mi dlouho nebylo a doufám, že už ani nebude. Nicméně je to ale už pryč. Před několika týdny jsem úspěšně Bc. přece jen dokončila (gratulace skutečně nejsou potřeba, nenů důvod) a po nějakých.. hmm.. čtyřech měsících (zhruba) se vrhám nejen zpátky do produktivního (čti: normálního) olomouckého života, ale taky do něčeho novýho. Svou roli v tom hraje Mgr. studium (haha), armádní kariéra mého Milého, hypotetický byt (pravděpodobně v daleké a nedohlédnutelné budoucnosti, ale přece) a vůbec vidina začátku novýho života. O tom se rozepisovat nechci, protože sama ani pořádně nevím co od toho čekat, co si myslet a vůbec jak s tím vším Novým naložit.
Teď je totiž na řadě něco důlěžitějšího. Něco, o čem jsem, myslím, pořádně ještě nepsala, byť to vždycky bylo součástí mých srdceryvných výlevů.

Tohle už tady jednou bylo, ale musím to zopakovat. Na konci ledna mi zešedl svět. Stalo se to, čeho jsem se bála jako čert kříže. Vlastně ne, nebála jsem se. Nepřipouštěla jsem si to. Jasně, věděla jsem, že jednou to přijít musí a že to bude asi dřív než u nás ostatních. Ale kdy, to mě nezajímalo. Proč taky? Vždycky, když jsem se nad tím zamyslela, sevřel se mi žaludek a svět se obrátil naruby. Dělalo se mi z toho zle, takže jsem ty myšlenky zase rychle opustila. Teď už se mi to nestane. Už to nejsou myšlenky. Staly se realitou.

Víte, nikdy dřív jsem nevěřila takovým těm ubrečeným, hysterickým scénám z televize. Z filmů a seriálů. Říkala jsem si, že je fakt dost blbost, aby takhle někdo reagoval. Když mi pak ve čtrnácti umřel první hodně blízkej člověk, bylo to jako rána z děla. Oslepující záblesk a pak černočerná tma. Někde uprostřed těla jsem ucítila bolest tak pronikavou a bodabou, až se mi z toho podlomila kolena. Pak už jsem zjistila, že ležim v posteli s tváří zabořenou v polštáři a bezhlesně vzlykám. Okamžitě jsem se z toho složila.

Úplně jsem se s tím srovnat nedokázala ještě dlouho potom, ale nakonec - jak se praví v románech - mi čas pomohl a rány se téměř zacelily. Ne úplně, to už asi nepůjde nikdy. Ale k životu to už bylo. Pak se dlouho nedělo nic a já zase upadla v takové to sladké nevědomí. Myslela jsem si - ne, já byla přesvědčená o tom, že smrt je sice všudepřítomná, ale mě přece jen tak potkat nemůže. Je mi blbě z toho jak hnusně jsem se spletla.

Začalo to loni v prosinci. Byla jsem na oslavě narozenin jedné z mých drahých tetiček. Konala se v restauraci, takže jsem do sebe zrovna cpala co se vešlo, když mi zazvonil telefon. "Už jsi to slyšela?," ozvala se jedna z mých dobrých kamarádek. Nechápala jsem co. "P. umřel." Zeměkoule se začala otáčet rychleji, musela jsem se opřít zády o zeď, abych to dokázala zpracovat. P., jeden z kluků, se kterýma jsem vyrůstala. Ten, kterej byl nevyléčitelně nemocnej, miloval dobrou hudbu a když se opil, dělal mi ze srandy návrhy. Ten, kterej nesměl chybět na žádné naší vesnické párty. Nevěděla jsem co dělat. Byla jsem zmatená. Jenže když jsem to volala mamce, zjistila jsem najednou, že na ni hystericky křičím: "Chápeš to? P. umřel, prostě umřel! Chápeš to?!" Nechápal to nikdo z nás.

Kdybych jen věděla co bude dál.. Nevyléčitelně nemocná (přestože trpěla něčím naprosto jiným než zmíněný P.) byla i jedna z mých nejlepších kamrádek, Smikky. Věděla jsem, že jde na vážnou operaci. Věděla jsem, že ji zvládla i když se prala s pooperačními komplikacemi. Docela dlouho. Asi jsem ale nevěděla, nebo možná spíš nechtela vědět, jak vážné ty komplikace jsou. Byla jsem v práci, když mi zapípala na mobilu zpráva. "Psala ti..?", ptal náš společný kamarád. Nechápala jsem co, dokud jsem se nepodívala na fejsbuk. V té chvíli se mi udělala před očima mlha. Smikky byla pryč. Vážně si myslím, že se té mlhy nikdy úplně nezbavím.

Samozřejmě se to nemůže srovnat s tím, kdyby se - nedej bože - něco stalo rodičům, mé milované babičce nebo bráchovi. Ale na druhou stranu.. musíte pochopit jaký vztah mezi mnou a Smikky byl. Díky ní jsem jaká jsem. Díky ní jsem zažila nejlepší dospívání, nejlepší chvíle. Byla jako moje sestra. Jako sestra, kterou jsem si sama vybrala. Byla vždycky při mě. Zastala se mě, podržela mě, poradila mi. Jo, neshodly jsme se na všem, ale taky jsme se nikdy nepohádaly. Brala mě takovou, jaká jsem. Vylepšovala můj módní vkus, držela nade mnou ochrannou ruku. Když jsem byla na dně nebo anopak v euforii, mohla jsem si být jistá, že jí to můžu říct. Že to všechno se mnou bude sdílet. Nikdy už to s nikým nebude takový. Nikdy nikdo nebude jako ona. Asi nikdy nebudu schopná nikomu vypovědět co pro mě znamenala. A bojím se, že ani ona sama to nevěděla. Přišla jsem o kousek sebe.

Jenže znáte to. Osud nikdy nebere jenom po jednom. Ani po dvou. Třetím v pořadí (a vážně strašně moc doufám, že posledním) byl bratr od mé dobré kamarádky. Kluk, se kterým jsem toho dost zažila, se kterým jsme u nás na dědině všichni vyrůstali. Bylo to pro mě dost šílený, zvlášť proto, že mám sama mladšího bratra, na kterýho nedám dopustit. A znovu se v telefonním sluchátku ozvalo: "Už jsi to slyšela?"

Není co k tomu dodat.
Půjdu spát.
Dobrou.
L.